Něco málo o Keltech,keltském svátku Imbolc a bohyni Brighid. 

Zpět                   

Znám mnoho lidí, kteří se při zaslechnutí pojmù jako "mýtus", "tradice", nebo "rituál" jen pohrdlivě usmějí a pomyslí si cosi  o nepatřičnosti těchto  pojmù do 20.století. Legendy a pověry patří přece tak ještě do středověku, či se ještě lépe hodí k lidem žijícím na úrovni doby kamenné.

Jen velmi těžko by si některý z těchto lidí nechal vymluvit, že právě ztráta hodnot u těchto pojmù je to co způsobuje katastrofální dopady právě na tvůrce této civilizace - na člověka. Ano je to ztráta kontaktu s přírodou, s prostředím, které člověka obklopuje. Rituály a tradice, které v průběhu stovek a tisíců let člověk vytvořil, sloužily k tomu aby si člověk svoji kontinuitu a místo v řádu světa uvědomil. Chybí-li mu, nastává tragédie odcizení.

Není proto vůbec nic nepřirozeného, hledáme-li kořeny svých vlastních tradic a snažíme-li se je oživit. Že jde z velké části o tradice původně keltské, je pro mnohé překvapením, protože všechny zmínky o našem keltském původu byly v různých dobách a z různých důvodù skrývány a ničeny. Ať již to byly germánské kmeny, které na přelomu letopočtu zničily království keltských Bójù v Čechách, nebo staletí trvající důsledná likvidace všeho "pohanského" křesťanským klérem, nebo překrucování dějin komunistickým režimem, jenž nám za bratry přisoudil národy žijící na východě - nikomu z nich se nepodařilo úplně zlomit a vymýtit ohromnou moc a sílu keltské tradice v Čechách.

To, že si o Vánocích zdobíme obydlí větvičkami borovice, jmelí a cesmíny (totéž dělali staří Keltové o zimním slunovratu), že zapalujeme svíčky o Hromnicích, pálíme "čarodějnice" v předvečer 1.května, nebo ctíme "Dušičky" jako vzpomínku zemřelým, to všechno jsou keltské zvyky, které přežily v našich srdcích přes dva tisíce let. A je jich mnohem víc.

Den 1. února byl v celém keltském svìtì znám jako důležitý svátek roku - Imbolc, v Irsku nazývaný Oimealg, později přešel i do křesťanské tradice jako Hromnice. Imbolc byl především slavností keltské bohynì Brighid, konce zimy spojeného s laktací ovcí a slavnost ochranných ohňù.

Keltská bohynì Brighid byla jednou ze tøí podob jedné bohynì. V zimě vystupovala v podobě "stařeny" (cailleach), obávané bohynì spojované se smrtí, ale i znovuzrozením. Nyní přichází v osobě panenské a čisté bohyně, symbolizující příchod jara. Brighid je bohynì inspirace a učení, patronka kovářů, léčitelka a zastánkyně všech opuštěných. Jako taková byla všude bohyní velmi oblíbenou na mnoha místech po celé Evropě je jí zasvěceno mnoho studní a léčivých pramenù. Její oblíbenost nezmizela ani po příchodu křesťanství, proto se mezi svatými objevila v podobě sv. Brighid z Kildare. Podle starých legend chodí tato bohynì dosud po světě (jako sv.Brighid) neboť mezi její nesčetná umění patří též schopnost udržovat věčný oheň keltské tradice.

Znakem bohynì Brighid byl ochranný uzel, který se vázal ze slámy a připevňoval nad vchod domu jako ochranné znamení. Ze stébel obilí se také vyráběly malé panenky, které pak dívky oblékly do šatù a nosily je od domu k domu. Každá domácnost dávala této symbolické nevěstě malý dárek.

Součástí oslav tohoto svátku bylo také zapalování malých ohníčkù před vchodem do domu. Věřilo se, že mají symbolickou moc chránit dům před kroupami a úderem blesku. V tento den se také zhášely všechny ohnì v kovárnách. Po vyčištění ohniště je znovu směly zapálit jen mladé dívky-panny, symbolizující bohyni Brighid.

V předvečer svátku Imbolc se obvykle konala bohatá hostina na níž nesmělo chybìt pečivo ozdobené symbolickými znaky. Nesmělo se také zapomenout nechat něco z jídla jako oběť bohům. V období tohoto svátku bývalo také zvykem, vykonat první jarní orbu. Ta se konala také slavnostním způsobem, pluhy se ozdobily barvenými pentlemi, polévaly (køtily se) pálenkou a byly doprovázeny mladými dívkami. Do brázd se pak vkládaly symbolické oběti bohům - kousky chleba a sýra.

Různých tradic a krajových zvyklostí je mnohem více, než lze uvést v tomto stručném výčtu. I tak lze však vystopovat starobylý průvod mnoha tradic, na které tak často bohužel rádi zapomínáme a řadíme je k "hloupým pověrám".

Nedá mi to a k postavě bohyně Brighid si dovolím ještě jednu malou spekulaci. Slovo Brighid pochází z kořene keltského slova "briga", což znamenalo hradištì, opevněné sídlo, nebo sídlištì. Z brigy vzniklo slovo Brigantia (Brigancia), což znamenalo ochránkynì sídla, domova či hradištì a odtud vedla cesta k vytvoření jména bohynì Brighid. A teď pozor: jeden ze dvou vůbec poprvé zaznamenaných názvů našeho hlavního města (arabsko-židovským obchodníkem z 10.stol.) zněl "Baraga". Toto vysvětlení původu slova Praha je samozřejmě nedokazatelnou spekulací, ale určitá možnost to přeci jenom je. Příběh o vzniku jména Prahy odvozeném z jména sympatické keltské bohyně je možná jen hezká fabulace, ovšem Keltové k smrti milovali fantastické příběhy a pábení - i tohle jsme po nich (díky!) zdědili.

Keltský svátek Beltine

Beltine býval jedním z nejdůležitějších svátků v celém keltském světě. Býval to svátek natolik oblíbený, že jeho tradice nebyla zlomena ani přicházející římskou či germánskou nadvládou, ani po staletí trvající snahou křesťanské církve. V různé, víceméně zdeformované podobě lze vystopovat tradice tohoto svátku v oslavách Valpružiny noci, zvyku "pálení čarodějnic", lidových májových veselicích a dokonce i "moderním" odborářském svátku práce (přičemž původně květinami ozdobené domy a opentlené proutky vystřídaly prapory a transparenty). 

Slovo Beltine pochází ze slovního základu "tine" nebo "teine", což značilo ve starokeltštině "oheň". Beltine byl potom chápán jako oheň k uctění boha Belena (Bel, Belenos). Tento bůh, podobající se trochu Apollonovi, byl vládcem Slunečního ohně a také léčivých vod. Pro druidy to byl též bůh učitel, pro lid pak mocný ochránce. Na počest tohoto boha se v předvečer 30. dubna zapaloval posvátný oheň, jenž byl nejdůležitějším atributem tohoto svátku. Samotný ritus založení tohoto ohně byl dosti složitý - stejně tak celé oslavy provázely pestré ceremonie: 

Nejprve se zhášely ohně v celé obci, aby mohly být později zažehnuty od ohně hlavního, který zakládali druidé. Na pečlivě vybrané místo byl vyryt velký čtverec. Ten byl rozdělen na devět stejných čtvercových dílů. Kromě prostředního byly z čtverců odstraněny drny. Potom ovaté (nižší kněží) přinesli na hranici devět druhů dřeva posvátných stromů - na každý čtverec jeden druh. O jaké druhy asi šlo, dnes můžeme pouze odhadovat, víme jen, že nejdůležitější místo ve středu zaujímal dub, který byl také první slavnostně zapalován od dubových třísek v rukou druidů. Dřevo v ostatních čtvercích bylo pak zapalováno postupně ve směru hodinových ručiček. V této ceremonii můžeme spatřovat známou keltskou symboliku: posvátné číslo devět a osm okrajových čtverců, znázorňujících hlavní svátky roku (slunovraty, rovnodennosti, Imbolc, Beltine, Lugnasad a Samhain). 

Oheň (i jeho dým) zažehnutý o Beltinu byl považován za očišťující a chránící zdraví lidí i zvířat. Proto se pořádaly tance kolem tohoto ohně (opět ve směru hod. ručiček, tj. "podle Slunce"), spojené s přeskakováním ohně a jeho dýmem se prováděl dobytek. 

Různých obřadů a zvyklostí spojených s Beltinem je mnohem víc. Již z keltských dob se traduje zvyk vztyčování jarní májky symbolizující spojení mocností země a nebe. Májka bývala zpravidla z kmene břízy, pomalována červenými a bílými spirálami a na vrcholu ozdobena větvičkami hlohu. Také kolem májky bylo zvykem tančit kruhové tance, které, jak se věřilo, posilovaly půdu. 

Beltine byl tradičním svátkem milenců, kteří se vzájemně obdarovávali věncem z březového proutí, což mělo asi stejný význam jako dnešní výměna zásnubních prstýnků. Byly též společensky tolerovány výlety milenců do přírody k vzájemnému zasvěcení do tajů lásky. 

Keltové však poznali i tak "moderní" jev, jakým je rozvod. Jejich manželství, tradičně uzavíraná o Lugnasadu (kolem 1. srpna), bylo možné po uplynutí necelého roku - během Beltinu - bez problémů ukončit. 

V předvečer Beltinu se také konala různá sportovní klání, zápasy a závody. Jejich vítěz byl zpravidla prohlášen za Zeleného krále, jehož symbolika se zřejmě blíží znázornění boha - dárce života i smrti, strážce brány do jiného světa a velkého ochránce a dobrodince všech Keltů, známého pod jmény Cernunos, Herne, Hu Gadarn, Belatucadros, či Vitiris. Zelený král býval zpravidla symbolicky oddán se "Zelenou královnou", snad symbolizující bohyni lásky a květin Creiddylad (či Cordelliu), kterou byla zpravidla dívka vybraná losem. 

O Beltinu se také lidé vypravovali k blízkým menhirům o nichž věřili, že v tento den jim pomohou splnit nejrůznější přání. Polévání kamenů a poklepání lískovým proutkem prý spolehlivě vyvolalo déšť. Rybáři sypali k patám kamenů písek s prosbou o dobré počasí a bohatý úlovek. 

O Beltinské noci si lidé slavnostně zdobili své příbytky větvičkami cesmíny, hlohu a jeřábu, protože ráno mělo vycházející Slunce spatřit již takto vyzdobený dům. Věřilo se, že ženy, které si ozdobí hlavu věncem z jeřábu a na obličej si nanesou kapky rosy z hlohových poupat, zajistí si tím u bohů krásu. Ráno pak lid pod vedením druidů slavnostně vítal vycházející Slunce. 

A když jsme u těch mýtů: tam, kde roste spolu dub, jasan a hloh, je možné o Beltinské noci spatřit skřítky. Nevěříte? Tak to zkuste!