Keltové byli lovci hlav, jak to potvrzuje klasická historiografie, mytologie ostrovních Keltů a archeologie. To, co Řekům připadalo jako vrchol necivilizovanosti - Strabón referuje, že Poseidóniovi se zpočátku při pohledu na uťaté hlavy obracel žaludek, ale později si na to zvykl -, vyplývalo z náboženského postoje, jehož kořeny sahají až do doby kamenné. Raným národům připadala hlava jako něco tajuplného: myšlení se chápalo jako dar bohů. Lebka tedy v sobě uzavírala nadpřirozeno a poskytovala životní síly celému člověku - teprve hlava z něho činila živé individuum. Byla sídlem čehosi, co se v našich pojmech nejvíce blíží "nesmrtelné duši".

Keltové věřili, že je-li hlava oddělena od těla, uchovává si podobně jako ořech schopnosti a sílu, životní esenci dotyčného člověka, která je jeho přemožiteli k dispozici, aby ho chránila a odvracela od něj zlé. Postavy irských pověstí, vyjadřují takové představy jasně, když přemožení vybízejí protivníka, aby si ke zvýšení vlastních sil posadil jejich uťatou hlavu na svoji. Hlava zároveň mluvila jménem vítěze - čím více hlav hrdina ukořistil, tím je statečnější.

Protože naše antické autority neměly pro tuto z jejich hlediska zvrácenou ideologii pochopení, dává jejich líčení najevo jen odpor nad tímto barbarstvím, jako když na toto téma sděluje Diodóros Sicilský: "Hlavy padlých nepřátel usekávají a uvazují je svým koním kolem krku; zkrvavenou zbroj dávají svým služebníkům a ti ji za nadšeného pokřiku a zpěvu vítězných písní vystavují na odiv. Doma přibíjejí tato znamení cti na zeď, úplně stejně jako kdyby na honu skolili divou zvěř."

Bronzové pobití z vozového hrobu u Kärlichu (Mittelrheinisches Museum, Koblenz) je k tomu příhodnou ilustrací: ukazuje vousatého jezdce s dlouhou kšticí na koni, u jehož uzdy visí velký kulatý předmět.

Diodóros a Strabón se shodují na tom, že hlavy význačných osobností byly balzamovány v cedrovém oleji a v krabicích přechovávány celé generace. Pokud si cizinec získal důvěru majitele, ten mu své poklady hrdě ukázal a vyprávěl o hrdinských činech svých předků. Ujišťovali, že tyto hlavy nejsou za žádnou cenu na prodej - i kdyby byly vyváženy zlatem!

Tím, že se o takové hlavě, ať již patřila statečnému protivníkovi nebo příbuznému, stále znova hovořilo, zůstával tento člověk, na něhož se nezapomínalo, v širším smyslu naživu.

Livius vypráví, jak roku 295 před Kr. u Clusia Senonové sbírali hlavy římských legionářů a o dobrých 80 let později musel římský vojevůdce Gracchus vyvinout na svou armádu z propuštěných otroků, patrně Keltů, značný nátlak, aby pro samé sbírání hlav nezapomněla na další boj.

Čím vyšší postavení člověk měl, v tím větší vážnosti byla jeho hlava - rozhodně to z keltského hlediska muselo platit o prokonzulovi Luciu Postumiovi. Jeho lebku podle Livia Bojové pozlatili a učinili z ní obřadní nádobu ve svém chrámu, z níž kněží a představení chrámu pili.

Nejlepší hlavy musely být pravděpodobně vždy odevzdány chrámu, kde byly jako v Roquepertuse vystaveny v nikách sloupové haly. Všechny lebky patřily statným mladým mužům. V Entremontu vězela v jedné lebce ještě špice kopí, která jejího nositele stála život. R. Lantier spatřuje v "nahromadění velkého počtu lebek ve svatyni uprostřed města faktickou zásobárnu sil".

Hlavy "druhé jakosti" si lidé patrně mohli vzít domů, aby s nimi naložili podle svého, jak píše Diodóros. Také v Entremontu a v Glanum přicházely v tomto ohledu ke cti hřebíky a háky; u klasicky zpracovaných dveřních otvorů se přitom počítalo s nikami nade dveřmi. Obyčej umísťovat lidské hlavy nade dveřmi se neomezuje pouze na jižní Francii, nýbrž je doložen i ze severního Španělska a z Británie.

Irští § hrdinové táhnou do boje jako ženci, jimž jde ovšem o "sklizeň hlav". Upevňují je na tyče, vozí je sem tam na svých bojových vozech, nosí je u pasu, posazují je jako § Cúchulainn na kamenné pilíře nebo je svazují do trsů jako Conall Cernach. Druhý největší hrdina Ulsteru a Cúchulainnův nevlastní bratr je hlavami zrovna posedlý - nemine jediná noc, aby neměl novou pod kolenem.

Na druhé straně mléko z jeho obří lebky vracelo ulsterským válečníkům jejich mužné síly. Tato myšlenka nepochází jen z pověsti: síla hlavy a síly sexuální se i ve skutečnosti spojovaly v zájmu plodnosti. Hlava posazená na kamenný pilíř, jak se o tom praví v pověsti, odpovídá falickým kamenům známým z celého keltského světa. Odtamtud to již není daleko k hadovi, zvláště rohatému. Nepřekvapuje, že nalézáme lebky v pramenech a šachtách, někdy dokonce na dně zásobáren. Měla snad hlava zaručit plodnost osiva? Lebka, tato schrána nesmrtelného v člověku, obrácena o 180 stupňů tvoří kotel, mocný symbol regenerace, v křesťanském kontextu grál.

Hlavy se přirozeně vyskytují i v hrobech, ale L. Pauli narazil na nemalý počet abnormalit - koster bez hlavy, hrobů s přespočetnými lebkami, hrob jen s lebkou - dost k tomu, aby se prokázala manipulovatelnost posmrtných osudů pomocí hlavy. Jak ústřední místo takové myšlenky zaujímaly, poznáváme v Entremontu, kde se nakonec od vystavování skutečných lebek přešlo k ještě trvanlivějším exponátům kamenným.

V keltském světě bylo bezpočtu zobrazení hlavy, ať již z kamene, kovu, dřeva nebo kosti. Keltové byli myšlenkou "hlavy" nesmírně zaujati. Hlavy se vyskytují na § kultovních místech a ve svatyních - dokonce i v křesťanských kostelích, ve votivních pokladech, studních, pramenech, šachtách a močálech, jako masky na každém myslitelném předmětu. Na podobiznách bohů jednoznačně převažují hlavy - povšimněme si gundestrupského kotle, kde je Cernunnos jediný z velkých bohů, který má trup! Tvarově nejpropracovanější na hrdinech a polobozích jižní Francie je hlava, směrem dolů jsou stále abstraktnější. Keltové znali i dvouhlavé bohy nebo dokonce bohy se třemi hlavami nebo obličeji.

Nevíme, zda charakteristická hlava z Mšeckých Žehrovic (Národní muzeum, Praha) z laténské doby se svýma velkýma, slavnostně zírajícíma očima, které jsou stejně jako špičky kníru zakončeny spirálami, někdy seděla na těle. Naznačuje prohloubenina mezi oběma polovinami kníru ústa - jež by pak seděla nepřirozeně vysoko a brada by byla nápadně dlouhá - nebo ústa chybí a hlava patří k "němým", jaké se vyskytují mezi jihofrancouzskými te'tes coupées a vystupují z Branova kotle jako zesnulí, žijící dále v Jiném světě? Nebo tato hlava představuje postavu podobnou Branovi, boha, jenž pozůstává výhradně z hlavy, z koncentrovaných životních sil? Podle torquesu kolem krku by to tak mohlo být.

Zdroj
Sylvia a Paul F. Botheroydovi: Lexikon keltské mytologie